s italským souborem Zerogrammi
Do Reykjavíku
15. 10. 2022
Pro islandskou část projektu Be Part!, kde budeme pracovat s komunitou uprchlíků, jsme ke spolupráci přizvali významný italský soubor Zerogrammi a jejich představení Elegìa delle cose perdute.
Projekt Be part of Elegìa delle cose perdute je druhou částí dvouletého mezinárodního projektu Be Part!, který se v letech 2022 a 2023 odehrává v Brně, Reykjavíku a Praze a sdružuje umělce a organizace z několika zemí světa.
Základním pilířem projektu Be Part! je bilaterální spolupráce mezi umělci a organizacemi z České republiky a Islandu, ke které jsou v rámci každé části cyklu přizváni profesionální umělci z další země (Brno – Mexiko, Reykjavík – Itálie, Praha – USA a Kanada).
Zerogrammi
Zerogrammi je soubor pohybového divadla, který na mezinárodní scéně působí pod vedením choreografa Stefana Mazzota od roku 2001. Soubor je dlouhodobě podporovaný regionem Piemont, městem Turín a zejména italským Ministerstvem kultury. Soubor za dobu své existence vytvořil více jak 30 titulů ve spolupráci s festivaly a divadly jak v Itálii, tak v Rusku, Portugalsku, Holandsku, Španělsku či Německu. Soubor svá představení tvoří skrze kompoziční práci s dramatickým a choreografickým výzkumem, sociálními a vzdělávacími projekty, v rámci rezidencí koncepčně vystavěných na základě specifických antropologických a geografických zájmů. Literatura a filozofie, tradice a každodenní život daly v tvorbě Zerogrammi vzniknout originálním a ostrým, ironickým a intenzivním dílům, která se vyznačující promyšlenou integritou (Cena Hystrio 2013).
Be Part of Elegìa
delle cose perdute
Elegìa delle cose perdute (volně přeloženo jako Elegie všeho, co jsme ztratili) je inspirována románem Os Pobres portugalského autora a historika Raula Brandaa. Reflektuje nostalgii, touhu, paměť jako tvar, který sleduje naše kořeny a identitu, a zároveň odloučení od nich a pocit morálního vyhnanství.
Sen o nemožných návratech, hněv tváří v tvář ničícímu času, odloučení od toho, co je ztraceno a co poznamenalo mapu naší vnitřní cesty.
Elegie zkoumá topos exilu za jeho geografickým významem, morální stav každého, kdo se může cítit jako cizinec ve svém živém světě, ve stavu pozastavení mezi minulostí a budoucností, nadějí a nostalgií. Touha, kterou tento stav implikuje, není touhou nehybné věčnosti, ale touhou, která se spoléhá na stále novější genezi a na místo, které zůstává, místo, kde ožívá znovuzrozením jako živá hmota, která pomáhá vzdorovat, vydržet, změnit.
Je to dialog těl a krajiny v elegii prázdnoty, která zůstává. V touze ne po vlastnictví, ale po sounáležitosti. Najednou se rozplyne každá představa o možné bídě či chudobě, nezůstane nic, co by se dalo skutečně ztratit.
