Elegìa delle cose perdute (volně přeloženo jako Elegie všeho, co jsme ztratili) je inspirována románem Os Pobres portugalského autora a historika Raula Brandaa. Reflektuje nostalgii, touhu, paměť jako tvar, který sleduje naše kořeny a identitu, a zároveň odloučení od nich a pocit morálního vyhnanství.

Sen o nemožných návratech, hněv tváří v tvář ničícímu času, odloučení od toho, co je ztraceno a co poznamenalo mapu naší vnitřní cesty.

Elegie zkoumá topos exilu za jeho geografickým významem, morální stav každého, kdo se může cítit jako cizinec ve svém živém světě, ve stavu pozastavení mezi minulostí a budoucností, nadějí a nostalgií. Touha, kterou tento stav implikuje, není touhou nehybné věčnosti, ale touhou, která se spoléhá na stále novější genezi a na místo, které zůstává, místo, kde ožívá znovuzrozením jako živá hmota, která pomáhá vzdorovat, vydržet, změnit.